Náš malý kostelík
Moje myšlenky a cesty se stále točí kolem kostelíka. Jako kluk jsem jezdil hodně na kole. Býval jsem dobrým ciklistou. Každý den jsem ujel i 50Km. Dnes již vzpomínám. Člověk se v jistých (určitých) chvílích musí spolehnout sám na sebe. Na dobrou přípravu, na to aby se celý plán zdařil. Ciklistika mne naučila že je třeba se připravit. V mém případě třeba na jízdu v noci. Leckdy jsem měl významnou chuť k jídlu, je dobré udržovat pitný režim, zvláště když je sluníčko a slunný den. Kostelík mi přišel vhod proto, že jsem se mohl občerstvit. Na křest mne připravoval kněz Pan Bártek Bohuslav, který mne uvedl do křesťanského života. Jemu buď velký dík. Bylo dříve vejce nebo slepice? A nebo kde se mám napít? V ony dny jsem pil z potůčku v obci Horní Jiřetín. Krásná to obec s menším kostelíkem. Tam jsem obdivoval krásy farního společenství, neboť tam pro nás bylo malé pohoštění. Nějaký čaj a něco k tomu. Také jsme se s farářem bavily o věčnosti a o jiných věcech náboženského života. Své kolo jsem už znal, tak jsem si řekl že se dám pokřtít. Příprava trvala 3 roky, než jsem přišel na cestu k životu ve farnosti. Na cestě jsem poznal mnoho kostelíků a ten náš (sv. Václava) je asi ten který je nejlepší. Proč? Protože je celý nový. Modlím se ráno v poledne a večer za poutníky za pravdou. Také za Boží osvícení Duchem svatým jako to bylo u mne na Havraňské faře, kde svítil stůl. Díky tomuto světlu jsem poznal že Bůh je ten který určuje směr pohybu. Zajímavé je, že ať jdu kam jdu vždy trefím do kostelíka. Říká se že všechny cesty vedou do Říma, Měl jsem příležitost tam se vydat, ale tuto možnost jsem z peněžních důvodů nevyužil. Jé, vydět našeho Papeže a podat mu ruku, to bych byl se samou radostí v samém nebi (mluvíme o radosti ducha). Máme se modlit třeba za sport, abychom změřily síly s ostatními kteří chtějí s námi soupeřit. A to je olympiáda, kde sportovci měří své síly. Stejně je tomu i z duchovního hlediska. Vybízím Vás! Modleme se.